Campanarius

Muslimové v Praze si přáli modlit se s křesťany, farnost je odmítla.

Bylo to už před několika lety, chtěli jsme společně s přáteli při návštěvě Jeruzaléma navštívit Chrámovou horu. Byli jsme důrazně vráceni asi po pěti krocích poté, co jsme odbočili z ulice. Bez povšimnutí jsme se mohli procházet synagogou u Zdi nářků a zůstat tam i v modlitbě. V starém albánském městečku nás místní obyvatel se starými hodinkami Prim na rukou (jež hrdě ukazoval) provedli místní mešitou. Vím o případu, kdy byl katolický kněz vykázán z pravoslavného chrámu. Jak to tedy je?




V článku uveřejněným na serveru ECHO24.cz jsou popisovány dva přístupy. Jeden „hodný“ a jeden „špatný“. Který je který, záleží na úhlu pohledu a smýšlení čtenáře. Jak je ale patrno z textu článku, je třeba rozlišovat – mezi žádostí o společnou modlitbou (křesťanů a muslimů) a mezi žádostí o návštěvu kostela.
Dveře kostelů jsou u nás prakticky otevřeny všem, mnohdy celý den. Před vstupem na bohoslužbu nikdo příchozí nekontroluje. Nikdo ani nekontroluje, zda se modlí, či ne. Po vstupu do kostela by se měl člověk chovat aspoň trochu slušně. Muži by měli smeknout pokrývku hlavy, nemělo by se žvýkat, zbytečně chodit, špitat, mluvit, telefony by měly být vypnuté. Na rozdíl od mešity je možno ponechat si boty, ženy, muži a děti můžou být vedle sebe. Pokud je návštěvník jiného vyznání, měl by ctít liturgii, jež právě probíhá a nikterak ji nenarušovat. Co si myslí, jak se modlí (nebo nemodlí) v duchu je jeho věc. Je též namístě vstupovat do chrámu vhodně oblečen. Zejména do chrámů v jižní Evropě se nedostanete s obnaženými koleny a rameny. V případě, že chcete navštívit bohoslužbu okázale jako příslušník jiného vyznání (v tradičním oděvu, s insigniemi svého vyznání apod.), potřebujete souhlas faráře, nebo administrátora. Je dost pravděpodobné, že můžete být odmítnuti – pak je třeba toto rozhodnutí akceptovat, jinak může být účast brána jako provokace, v lepším případě nevhodná.
U společné modlitby je to poněkud složitější. Tady nejde jen o to být přítomen na „cizí“ liturgii – obřadu. I v rámci křesťanských konfesí jsou u mnoha míst dosud nepřekonané věroučné rozdíly, které brání kněžím společně sloužit bohoslužby a věřícím, laikům, společně přijímat Eucharistii – proměněný chléb, případně i víno. V průběhu slavení mše je mnoho míst, kde obzvlášť muslim MUSÍ narazit na zásadní věroučné rozdíly. Pokud by se (muslim), například při vyznání víry, kdy se vyznává víra Trojjediného Boha (Otec, Syn a Duch svatý) modlil společně s křesťany, těžce by porušil své vyznání víry. Nejsem odborníkem na islámské právo, ale jak muslimové vnímají odpadlíky od své víry je všeobecně známo. Pokud by, opět myšleno muslim, při slavení křesťanské bohoslužby vyznal svoji víru, na mnoho křesťanských věřících by to mohlo působit svatokrádežně, jako zneuctění, jako provokace, jako neslušnost. Nevím, zkuste při modlitbě v mešitě pokleknout a pomodlit se Otčenáš… Problematiku lze pojmout i obráceně, kdy by se měl křesťan vyznat k Alláhovi a jeho proroku a vlastně tím popřít svoji víru. Dál to asi není třeba rozvíjet. To, zdali kněz povolí společnou modlitbu ve svém kostele, jde na „jeho triko“ a musí si být vědom rizik, kterých podstupuje. Dívat se na kněze, který toto (byť razantně) zamítnul jako na xenofoba, či nepřátele islámu (judaismu, buddhismu…) aniž bychom přesně znali pohnutky, které ho k touto rozhodnutí vedly je chyba.
Pokud převezmu citát paní Romany Červenkové pro ECHO24.cz, že:
„Situace ve světě i samotné Evropě se již vyhrotila natolik, že je nutné, aby se muslimové přestali vyjadřovat pouze slovně a namísto toho se odhodlali k důraznému distancování se od takovýchto skupin. Proto je důležité uspořádat veřejné shromáždění a dát tento postoj najevo. Stojíme o lepší, výraznější a důraznější vyjádření,“
tak pro takovéto potřebné vyjádření lze určitě najít lepší místo, než křesťanský kostel, který má ze své podstaty jiný význam, než mešita.



0 komentářů

Zanechte komentář