Campanarius

Dvacet tři

Pamatuji se jasně na štíhlou dívku černých vlasů, která ve chvíli, když odcházela těsně kolem mne, ukázala na sebe a řekla: „ Dvacet tři!“ Dvacet tři let bylo té dívce, která 5. října 1942 šla se svou rodinou na smrt. Svědek Hermann Friedrich Graebe vypovídá:


Šel jsem k příkopům, dlouhým asi 30 metrů a hlubokým tři metry. Bylo to u Dubna. Nikdo si mě nevšímal. Slyšel jsem rychlou palbu z pušek za hromadou vkopané hlíny. Blížily se povozy plné lidi. Vystoupivše z vozů, museli se ti lidé – ženy, muži a děti nejrůznějšího věku – na rozkaz SS-mana svléknout. SS-man měl bič na psy. Musili ukládat oděv na určená místa. Roztřídit jej. Boty na boty, šaty na šaty, spodní prádlo na jinou hromadu. Viděl jsem hromadu bot, 800 až 1000 párů tam bylo.

Ti lidé se odstrojovali bez pláče a nářku. Stáli v rodinných skupinách. Líbali jeden druhého. Loučili se a čekali na znamení jiného SS-mana, který stál u příkopu a měl také bič v ruce.

Za celých patnáct minut, co jsem stál poblíž příkopu, neslyšel jsem ani slovo postěžování, ani jednu prosbu o milost. Pozoroval jsem rodinu, asi osmičlennou. Žena, muž, oba asi padesátníci s dětmi. Jedno jednoroční, druhé osmileté, třetí desetileté a dvě dorostlé dcery ve věku asi 20 – 24 let. Stará žena s vlasy bílými jako sníh chovala jednoleté dítě v náručí a zpívala mu a lechtala je. Dítě se zajíkalo rozkoší. Rodiče se na sebe dívali se slzami v očích. Otec držel za ruku desetiletého syna a mluvil k němu měkce. Hoch potlačoval slzy. Otec ukázal k nebi, schýlil hlavu a zdálo se, že mu něco vykládá. V té chvíli SS-man u příkopu něco zakřičel na svého druha. Ten odpočítal asi 20 osob a poručil jim, aby šli za hromadu hlíny. Mezi nimi byla rodina, o níž jsem mluvil. Jasně se pamatuji na štíhlou dívku černých vlasů, která ve chvíli, když odcházela těsně kolem mne, ukázala na sebe a řekla: „Dvacet tři!“ Obešel jsem nakupenou hlínu a stál jsem před strašlivým hrobem. Lidé byli stlačeni k sobě, leželi jeden na druhém tak, že bylo vidět jen jejich hlavy. Téměř všem tekla krev z hlavy přes ramena. Někteří ze zastřelených se stále ještě pohybovali. Někteří zvedali ruce a otáčeli hlavami, aby ukázali, že je v nich stále život. Příkop byl zaplněn do dvou třetin. Musilo tam již být asi tisíc lidí. Rozhlížel jsem se po muži, který střílel. Byl to SS-man. Seděl na kraji příkopu, na jeho úzké straně, nohama klátil nad příkopem. Měl automat na kolenou a kouřil cigaretu.

Lidé, zcela nazí, sestupovali po několika schodech, vyrytých v jílové stěně příkopu a lezli přes hlavy ležících tam lidí na místa ukazovaná jim SS-manem.

Uléhali před mrtvými a raněnými. Někteří hladili ty, kteří ještě byli naživu a mluvili k nim tichým hlasem.

Pak jsem slyšel dávku výstřelů. Díval jsem se do příkopu a viděl jsem těla, jež se zmítala, a hlavy ležící již bez hnutí na tělech, jež tu byla před nimi. Krev se řinula z krků.

A další skupina se blížila. Sestupovala do příkopu, lehala si na mrtvé a byla postřílena.

Židé z Dubna umírali pod ranami einsatzgruppy.

0 komentářů

Zanechte komentář