Campanarius

Známá rčení - kde se vzala? Čtvrtý díl - Zkouška ohněm

Při slovním spojení „zkouška ohněm“ si představím četu vojáků, jak v palbě postupuje vpřed, všude kolem vybuchují granáty, oheň žhne živé i neživé. Přeživší vojáci si pak po dobytí kóty mohou říci, že prošli zkouškou ohněm. Vybaví se mi scény z knih a filmů, od Remarqua „Na západní frontě klid“, vidím slavnou filmovou „Četu“ Olivera Stonea, procházím bojiště Itálie s hrdiny románu Farleyho Mowata poté, co „Ani pták nezazpíval“. To by bylo takové to doslovné chápání, v přeneseném slova smyslu o zkoušce ohněm mluvíme tehdy, kdy se nám něco povede, ale stojí nás to mnoho sil, například maturita, zkouška z anatomie, přijímací pohovor, apod. V Bibli slovní spojení „zkouška ohněm“ nenalezneme, ale přesto, troufám si říct, že toto rčení vyšlo právě odtud. Jen význam je poněkud odlišný od dnešního vnímání.


Vraťme se v čase opět na dvůr krále Nabuchodonozora, do Babylonie, tedy do času u místa, kterému jsme se věnovali v minulém díle seriálu o obru na hliněných nohou.

Židovští mládenci zde odvlečení se ani ve vyhnanství nevzdávají svého Boha, svých zvyků, svých zákonů. Od doby, co Daniel vyložil králi Nabuchodonozorovi jeho sen, a ten uznal židovského Boha za nadřazeného, uběhlo už několik let. Král dává postavit zlatou sochu a obesílá, úředníky, správce, rádce, soudce, hodnostáře, místodržitele, právníky, aby se dostavili k zasvěcení sochy. Pak vyhlásil všemu lidu, aby se soše klaněl. Pokud by snad někdo odmítnul, bude vržen do ohnivé pece. Klanění se zlaté soše by bylo pro Židy popření jejich Boha, protože ti vyznávali (a vyznávají), že Hospodin je jejich Bůh, Hospodin jediný a že ho budou milovat celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Židé (alespoň někteří) se proto odmítli poklonit. A protože jsou lidi stejní už celé věky, našli se i ti, kteří na to krále upozornili a tři židovští mládenci byli předvedeni před krále. Král se jich zeptal, zda jsou ochotni uctívat sochu. V případě, že by odmítli, měl pro ně připravenou ohnivou pec, do které by byli vrženi. Krásná jsou zapsaná slova mládenců:“ Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Co se dá z těch slov vyčíst? To, že byli ochotni pro svoji víru zemřít, třeba i strašlivou smrtí. Věřili, že je Bůh může zachránit, no věděli, že je to jen na něm, na Bohu, zda tak učiní.

Nakonec to s mládenci v ohnivé peci dopadlo dobře. Byť byla rozpálena tak, že sežehla i muže, kteří svázané mládence so pece nesli, jim se nic nestalo. Ani vlasy jim nesežehly, i jejich oděv zůstal neporušen. Když to zřel král Nabuchodonozor, velebil Boha mládenců a ocenil jejich odvahu, víru a ochotu raději se vzdát života, než se klanět jinému bohu, nežli Bohu svému. Král vydal nařízení, aby jeho poddaní uctívali pouze jediného Boha. Navíc zajistil, aby se Šadrakovi, Mešakovi a Abed - Negovi, jak se ti tři mládenci jmenovali, v babylonském kraji dobře dařilo.

Původně tedy spojení „zkouška ohněm“ neznamenala to, že by byl někdo někam poslán rozkazem, aby pokud přežije, vyšel zocelen, ale dobrovolné rozhodnutí se podstoupit bolest, utrpení a třeba i smrt, než zradit svoji víru. Text o třech mládencích v ohnivé peci je možno přečíst v starozákonní knize Daniel, ve třetí kapitole – včetně nádherných zpěvů.

Tady by mohl dnešní příspěvek skončit. Texty bible jsou ale nadčasové a aktuální během celých dějin člověka. Paralela k výše popsanému starozákonnímu příběhu se udála ve starém Římě, v první polovině třetího století, za doby vlády císaře Decia (vládl v letech 249 – 251). Decius, který nechtěl čekat, až mu tehdy pronásledované křesťany někdo udá, připravil pro ně past, kdy museli jako římští občané obětovat římským bohům. Mnozí podlehli a obětovali, někteří si potvrzení o obětování koupili, zůstalo však mnoho těch, kteří za svoje přesvědčení a víru zaplatilo životem. V dnešní době v našem změkčilém prostředí se to už asi těžko chápe. Celé toto pronásledování mělo za následek upevnění pozice církve, její prestiže a celkový její růst. Osobně proto vnímám oběť mnoha bezejmenných lidí stojícím proti zrůdnosti nepřátel všeho, křesťanů v Sýrii a Iráku, jež postupují zdánlivě nesmyslnou zkoušku ohněm za akt nejvyššího hrdinství. A pokud se lze poučit příběhy z historie, tak jejich oběť určitě nebude zbytečná.

0 komentářů

Zanechte komentář