Čas od času se v médiích, sociálních sítí, nebo diskuzních fórech zpravodajských serverů objeví výkřiky o kolaboraci církve s nacistickým Německem. Mnohdy se nerozlišuje mezi jednotlivými konfesemi, většinou je však míněna církev katolická. Sedmdesát let po válce, z tepla pracoven, kanceláří a obýváků se snadno moralizuje nad činy a postoji některých lidí té doby. Jak si ale představit spolupráci církve jako celku pod tíhou historických faktů?

Fakta z Norimberku

Jak píše ve své knize „ Svět žaluje v Norimberku“ Dr. Rostislav Kocourek, při pronásledování katolické církve v Rakousku bylo zavřeno 25 kostelů, 24 klášterů rozpuštěno, 53 větších institucí a škol zavřeno, mnoho menších institucí zrušeno. V Čechách a na Moravě bylo po březnu 1939 zatčeno 487 katolických kněží, byly rozpouštěny náboženské řády, docházelo k potlačování vyučování náboženství na školách. Zastavoval se tisk, byla zrušena organizace Orel, docházelo k zabavování majetku.
Ani nekatolické církve na tom nebyly lépe, na Slovensku byla zakázána československá církev a církve protestantské. Některé části bible nesměli být veřejně citovány. Nejvíc však utrpěla církev ortodoxní.
Většina důkazů o pronásledování církví přednesena v norimberském procesu se týkala katolické církve v Polsku. Asi nepřekvapí, že krutost a bezohlednost nacistů se stupňovala pohybem od východu na západ – počty obětí se násobí, zločiny se stávají všeobecnější a nezakrytější. Polákům jsou zakazovány sňatky, dokud není muži 28 a ženě 25 let, dětem je zakázáno chodit ke zpovědi a přijímání. Do ledna 1941 bylo zastřeleno 700 kněží, 3000 jich skončilo v koncentračních táborech. Z Dachau se jich vrátilo pouze 800 z 2800 (tady jde ale zřejmě o celkový údaj všech kněží, kteří prošli táborem – pozn. autora). Do koncentračního tábora Bojanowo bylo zavřeno v roce 1941 400 řádových sester.

Dachau coby odměna za spolupráci?

Poblíž Mnichova byl již v roce 1933 založen koncentrační tábor Dachau. Od roku 1940 sem začaly německé úřady soustřeďovat kněze všech církví ze všech okupovaných zemí. Celkem tímto táborem mělo projít přes 2700 duchovních z celé Evropy. Tento údaj pak zhruba koresponduje s číslem v obžalobě v Norimberku. Z duchovních tam bylo nejvíce Poláků, pak Němců a dalších národností. Českých kněží tam bylo 71. Tito byli umístěni v tzv. kněžských barácích – blocích vyhrazený kněžím. Snad i běžnému dnešnímu člověku ještě něco řeknou jména jako P. Adolf Kajpr, rektor pražského semináře a pozdější pražský arcibiskup, Josef kardinál Beran, pozdější litoměřický biskup Štěpán kardinál Trochta, nebo i čerstvě blahoslavený sudetoněmecký kněz z Hradce nad Svitavou Engelmar Hubert Unzeitig, zvaný „Anděl z Dachau“, který tam zahynul při epidemii skvrnitého tyfu.

V každé době, v každém se najdou v církvi lidé spolupracující s režimem, mnohdy zločinným. (Jen pro pořádek, církev, to není jen klérus, součásti církve jsou i laici – pokřtění lidé). Pohnutky pro spolupráci můžou být různé. Od přesvědčení, přes nevědomost až po obyčejný lidský strach. Strach nejen o sebe, ale i své blízké, o lidi vůbec. O to více je potřeba si vážit těch, kteří byli pro svoje přesvědčení a pro své postoje pronásledování a mnohdy i položili i svůj život.