Campanarius

Samuel Reismann – výpověď o Treblince

Samuel Reismann pracoval jako účetní znalec ve Varšavě. Z varšavského ghetta byl odvezen do Treblinky v srpnu 1942, kde byl do srpna 1943. Před jistou smrtí po příjezdu jej zachránil jeho přítel, inženýr Galewski – dozorce nad židovskými dělníky, protože potřebovali tlumočníka.


Deset minut života

Vlaky do Treblinky přijížděly bez ustání. V roce 1942 denně tři vlaky o 60 vagonech, v roce 1943 už méně. Přivážely židy z Československa, Německa, Řecka, Polska. Ihned po příjezdu byli lidé vyhnáni z vlaků a srovnání do řad na nástupišti. Všichni se museli ihned svléknout. Byli poháněni biči německých dozorců do plynových komor. Doba života po příjezdu do Treblinky se pohybovala u mužů 10 minut, u žen 15. Než šly ženy do plynových komor, byly jim ostříhány vlasy, které byly používány na výrobu žíněnek pro Německo. Průměrně bylo zabíjeno od deseti do dvanácti tisíc lidí denně, zpočátku ve třech plynových komorách, později jich bylo postaveno více.

Ulice Nanebevstoupení

Nový velitel tábora dal upravit nádraží v Treblince. Nechal postavit prvotřídní železniční stanici s nápisy. Na budovách byly nápisy jako „Restaurace“, „Telegraf a telefon“, nechyběli ani tabule s příjezdy a odjezdy vlaků do Berlína, Varšavy atd. Když lidé vystoupili z vlaků, byli přesvědčováni, že mohou odtud jet do různých měst. Vše jenom proto, aby přivážení lidé nebyli nervózní a v klidu se svlékali. Ve skutečnosti ale šli jen ulicí, která se jmenovala Himmelfahrt Strasse – ulice Nanebevstoupení.

Sestra Sigmunda Freuda

Poté co jednou přijel vlak z Vídně, stará dáma šla k pobočníkovi velitele tábora Kurtu Frankovi. Vytáhla z kabelky dokumenty a ukázala, že je příbuzná Sigmunda Freuda a požádala, aby jí byla přidělena lehčí práce. Frank vážně přečetl dokumenty a řekl jí, že se jedná pravděpodobně o nějaký omyl, zavedl jí k tabulím s jízdním řádem a ukázal, že vlak do Vídně jede za dvě hodiny. Ať tam nechá všechny dokumenty, šperky a cennosti a jde se vykoupat, po koupeli, že bude moct odjet zpět do Vídně. Už se nevrátila.

Zabíjení v lazaretu

V táboře se nacházel tzv. lazaret, který hlídal Scharfürer Menz.  Na budově vlál prapor s červeným křížem. Byly tam dávány staré ženy a malé děti, které nemohly dojít samy do plynové komory. Na druhém konci objektu byly jatky, kam byli odpraveni nakonec všichni lidé z lazaretu. A všechny je popravoval osobně sám Menz. Nikdy nepovolil, aby to někdo převzal za něj. I kdy čekalo sto lidí, vždy zabíjel jen sám.

0 komentářů

Zanechte komentář