Campanarius

Mystika

Co je to mystika? Je to zázrak? Je to pocit? Je to něco, co se stane zrovna v ten okamžik, kdy se to stát má. Je to něco, co rozum nedokáže pochopit. Je to něco, co zachvěje rameny.


Je to ta krásná paní, co se dívala na malého chlapce hrajícího si na malém dvorku s dětmi. Ta paní, na kterou ukazoval a kterou nikdo jiný neviděl a chlapec stál v úžasu. Ten úžas, který ho doprovázel celý život, uprostřed bortících se domů Berlína kdysi na sklonku války. Ten úžas, který vedl pak jeho kroky ke službě, úžas vteřiny, kdy se se zvoláním sesunul po mnoha letech uprostřed svící ke kříži. Je to mystika, či zázrak, kdy se v kostele v mrazivém lednovém dni objeví motýl a svými křídly poutá pozornost lidí? Určitě ne. Je to ale zázrak, mystika, když se objeví v kostele u rakve Básníka, stejně tak, jako před mnoha lety předtím, kdy svá promrzlá křídla rozprostřel u kolébky, zrovna když se narodil. Každý rok z mohutné staré lípy na starém hřbitově na kopci za vesnicí, hned vedle kostela spadne poslední list. Jak si ale můžu vysvětlit, že se to stane zrovna ve chvíli, kdy je do hrobu spouštěna rakev se stařičkým knězem. Suchý lístek se dotkne země ve stejnou chvíli, kdy se černá rakev dotkne jehličím vystlané jámy, to snad aby ten mokrý studený jíl tolik nestudil. Proč jsem si toho všimnul jenom já? Prožitek nepotřebuje svědky. Síla mystiky je právě v té jedinečnosti, kterou nemá kdo dosvědčit. Blízký člověk, jenž stařičkého kněze navštěvoval a v zimě, či létě si zkracoval cestu autem přes les, už stejnou cestou zpátky z pohřbu nedojel. Musel se vrátit, aby už stokrát projetou cestou nikdy nejel. A pak nedělní večer pozdního podzimu, kdy se těžké vločky rozpouští v mokré hlíně krvavé od popadaných jeřabin, kdy si člověk najednou vzpomene na všechny zázraky… snad proto, aby hned neusnul. Listopadový nedělní večer na Vysočině.

0 komentářů

Zanechte komentář