Campanarius

26. Genový výzkum a genová technologie, genetické poradenství a prenatální vyšetření, otázky prenatální diagnostiky. Problematika ukončení těhotenství – interrupce

Respektováním rodícího se lidského života a o důstojnosti plození se zabývá instrukce pro nauku víry z 22.2.1987 Donum Vitae. V otázce, kdy vzniká nový člověk jako osoba se církev odvolává na učení obsažené v Prohlášení o umělém potratu, kde stojí: „Od okamžiku, kdy je vajíčko oplodněno, počíná nový život, který není ani životem otce, ani matky, nýbrž životem nového živého člověka, který se vyvíjí sám pro sebe. Nikdo by se nestal člověkem, kdyby jím nebyl už v tomto okamžiku.“ Proto je nutno lidský život absolutně chránit a respektovat již od chvíle početí.


Genový výzkum a genová technologie

„Lékařské bádání se má zdržovat zákroků na živých lidských zárodcích, neexistuje-li mravní jistota, že se jimi nezpůsobí škoda ani životu, ani celistvosti dosud nenarozeného dítěte a jeho matky. Je též podmínkou, aby rodiče byli o povaze zákroku na zárodku informováni a dali k němu souhlas. Z toho plyne, že každý výzkum, i když se omezuje na pouhé pozorování zárodku, se stává nedovoleným, jestliže by svými metodami či účinky mohl uvést v nebezpečí fyzickou celistvost nebo život zárodku.“

Při prováděných pokusech je potřeba rozlišovat, zda mají, či nemají přímý terapeutický účel, nebo zda se pokus provádí nad živým, či mrtvým zárodkem. Pokud jsou živé, musí být k zárodku nahlíženo jako k osobě a není dovolený výzkum, který by neměl terapeutické účinky. Pokusy na lidských zárodcích nejsou ospravedlnitelné v žádném případě, ať už se provádí v lůně matky, či mimo ní. Z uvedeného vyplývá i nepřípustnost pokusů a bádání na zárodcích, které se vyvinuly po umělém oplodnění. Tak jako umělý potrat, církev zakazuje i usmrcování těchto bytostí.  Nepřípustné je i zmrazování embryí, které zárodek vystavuje nebezpečí a dočasně je zbavuje vývoje v mateřském lůně.  Nepřípustné je i zkoumání genetického a chromozómového stavu embrya, kdy tato činnost již hraničí s eugenikou.

“ Každá lidská osoba musí být respektována jako taková. V tom spočívá důstojnost a právo každé lidské bytosti již od jejího počátku.“

Otázkou genového výzkumu se zabývá i dokument Dignitas personae:

Genová terapie
25. Termínem genová terapie se běžně míní aplikace technik genetického inženýrství na člověku za terapeutickým účelem, totiž s cílem léčit choroby na genetickém základě, i když nedávno došlo k pokusu aplikovat genovou terapii v souvislosti s nemocemi, které nejsou dědičné, zejména, pokud se týče rakoviny.
Teoreticky lze aplikovat genovou terapii na dvou úrovních: na tělních buňkách a zárodečných buňkách. Somatická genová terapie nabízí eliminaci nebo redukci genetických vad, vyskytujících se na úrovni tělních či somatických buněk, to znamená buněk, které nejsou reprodukční a ze kterých jsou složeny tkáně a tělesné orgány. V tomto případě je o zákroky, jež směřující do určitých buněčných oblastí a mají účinky, jež se týkají dotyčného jedince. Naproti tomu zárodečná genová terapie usiluje o korekci genetických vad přítomných v zárodečných buňkách tak, aby terapeutické účinky, dosažené na dotyčné osobě, byly předány jeho případnému potomstvu. Tyto zásahy genové terapie, ať somatické či zárodečné, mohou být uskutečněny na plodu před narozením a pak se mluví o genové terapii in utero anebo po narození na dítěti či dospělém.

26. Morální hodnocení vyžaduje vzít do úvahy tyto distinkce. Zásahy do tělních buněk za terapeutickým účelem jsou v principu morálně dovoleny. Takovéto zásahy mají za cíl dosáhnout normální genetickou konfiguraci dotyčné osoby anebo zamezit poškozením, jež vyplývají z výskytu genetických anomálií nebo jiných souvisejících poruch. Vzhledem k tomu, že genová terapie může obnášet značná rizika pro pacienta, je třeba dodržet všeobecný deontologický princip, podle něhož je k uskutečnění terapeutického zákroku nutné předem zajistit, aby zdraví nebo fyzická integrita dotyčné osoby nebyly vystaveny rizikům, jež by byla nadměrná nebo neúměrná vzhledem k závažnosti poruchy, která má být léčena. Vyžaduje se také informovaný souhlas pacienta nebo jeho zákonného zástupce.
Odlišné je morální hodnocení zárodečné genové terapie. Jakákoli genetická modifikace zavedená do zárodečných buněk dotyčného jedince by byla předávána jeho eventuálnímu potomstvu. Poněvadž rizika spojená s každou genetickou manipulací jsou značná a ještě málo kontrolovatelná, není za současného stavu bádání morálně přípustné jednat tak, aby se vzniklé potenciální škody přenesly na potomstvo. K hypotetické aplikaci genové terapie na embryu je pak zapotřebí dodat, že její uskutečnění vyžaduje použití technického kontextu oplodnění in vitro, čímž se vystavuje veškerým etickým námitkám, které se týkají těchto procedur. Z těchto důvodů je třeba potvrdit, že za současné situace je zárodečná genová terapie ve všech jejích formách morálně nedovolená.

27. Zvláštní úvahu si zasluhuje hypotéza aplikací genetického inženýrství za účelem jiným než terapeutickým. Někteří došli k představě, že je možné používat techniky genetického inženýrství k realizaci manipulací s domnělým cílem vylepšit a zdokonalit genetickou výbavu. V některých těchto návrzích se projevuje určitý druh neuspokojení nebo dokonce odmítnutí hodnoty lidské bytosti jako omezeného tvora a osoby. Ponecháme-li stranou technické obtíže realizace a všechna s tím spojená skutečná i potenciální rizika, vynořuje se především fakt, že tyto manipulace favorizují eugenickou mentalitu a zavádějí nepřímé sociální cejchování těch, kteří postrádají výjimečné nadání, a zdůrazňují talenty ceněné určitými kulturami a společnostmi, které samy o sobě nepředstavují lidské specifikum. To protiřečí základní pravdě o rovnosti všech lidských bytostí, která se vyjadřuje principem spravedlnosti, jehož znásilnění by dlouhodobě vedlo k ohrožení pokojného soužití mezi jednotlivci. Kromě toho je třeba se ptát, kdo by směl určovat, jaké modifikace lze považovat za pozitivní a jaké nikoliv, nebo jaké by měly být meze individuálních žádostí o domnělé vylepšení, protože by nebylo konkrétně možné vyslyšet přání každého jednotlivého člověka. Jakákoli odpověď na tyto otázky by se v každé případě odvozovala z libovolných a sporných kritérií. To všechno vede k závěru, že takováto perspektiva zásahů by dříve či později vedla k poškození obecného dobra a favorizovala by vůli některých nad svobodou ostatních. Nakonec stojí za zmínku, že pokus vytvořit nový typ člověka, odkazuje na určitou ideologickou dimenzi, podle níž si člověk nárokuje stanout na místě Stvořitele.
Církev svým tvrzením o etické nepřijatelnosti zásahů tohoto typu, které v sobě zahrnují nespravedlivou nadvládu člověka nad člověkem, poukazuje také na nezbytnost vrátit se k perspektivě péče o lidské osoby a výchovy k přijímání lidského života v jeho konkrétním historickém vymezení.

V případě výzkumu kmenových buněk je akceptován pouze takový odběr, který nezpůsobuje velké poškození tomu, komu jsou odebírány. Z to ho vyplývá, že odběr těchto buněk z embryí, která jsou ničena, je nepřípustný!

Je mravně přípustná diagnóza před narozením?

Při prenatálním vyšetření je potřeba rozlišovat mezi diagnózou a poradenstvím. Sdělení pravděpodobnosti postižení plodu dle určitých výsledků vyšetření ještě nemusí být diagnózou.

Jestliže tato diagnóza respektuje život a celistvost lidského zárodku v embryonálním či vyvinutějším stavu a je-li cílem jeho zachování či uzdravení, odpověď je kladná.

Diagnózou prováděnou před narozením je totiž možno poznat stav zárodku, pokud je ještě v mateřském lůně. Dovoluje či umožňuje též předvídat včasněji a účinněji některé terapeutické lékařské nebo chirurgické zákroky.

Takováto diagnóza je mravně nezávadná, jestliže rodiče jsou přiměřeně informováni o metodách, které se při ní používají a souhlasí s nimi a jestliže tyto metody chrání život a celistvost zárodku a jeho matky, aniž by je vystavovaly přílišnému nebezpečí.

Je však v přímém rozporu s mravním zákonem, když v závislosti na výsledcích připouští i možnost vyvolat umělý potrat. Jestliže diagnóza zjistí nějakou deformaci nebo dědičnou nemoc, ne-smí se rovnat rozsudku smrti. Proto žena, která by požádala o diagnózu s pevným úmyslem přikročit k umělému potratu v případě, že její výsledek potvrdí nějakou deformaci či nenormálnost, dopustila by se nedovoleného a mravně těžce závadného činu. Stejně tak by jednal proti mravnímu zákonu i manžel, příbuzní či kdokoliv jiný, kdyby poradili nebo nařídili těhotné ženě diagnózu se stejným úmyslem, tj. rozhodnout se případně pro umělý potrat. Podobně by byl odpovědný za nedovolenou spolupráci i lékař, který by po provedení diagnózy a sdělení jejího výsledku úmyslně přispěl k rozhodnutí pro umělý potrat, anebo by toto rozhodnutí podporoval.

Konečně nutno odsoudit jako porušení práva na život dosud nenarozeného dítěte směrnice či program veřejných a zdravotních úřadů, jakož i vědeckých organizací, které by jakýmkoliv způsobem podporovaly spojitost mezi touto diagnózou a umělým potratem anebo které by přímo nutily těhotné ženy, aby se podrobovaly této diagnóze, zamýšlené proto, aby se usmrcovaly zárodky postižené nějakou deformací nebo dědičnými nemocemi.“

S určením diagnózy souvisí i otázka, zda jsou dovoleny terapeutické zásahy na lidském zárodku. Tyto jsou povolené, pokud respektují jeho život a celistvost a nevystavují ho nepřiměřenému riziku a nebezpečí, ale směřují k jeho uzdravení, anebo zlepšení stavu. Zde je nutná informovanost a souhlas obou rodičů.

Interrupce

Umělý potrat je úmyslné ukončení těhotenství zabitím a odstraněním životaschopného lidského plodu z matčina těla od okamžiku jeho početí. Odmítnutí umělého přerušení těhotenství zmiňuje i encyklika Jana Pavla II. Evagelium Vitae v čl. 62. z roku 1995.

Často je potrat nazýván vraždou; i když je toto označení eticky případné (úmyslné zabití nevinného života), mnozí lidé nejsou schopni takovou rovnici přijmout; je psychologický rozdíl mezi utracením člověka, který mohl být svým okolím viděn a slyšen a mezi utracením plodu, který dosud nikdo neviděl (co se nevidí, snadno se oželí). Při vyjadřování je tedy na místě určitá opatrnost.“

„… z morálního hlediska je to tak významné, že už pouhá pravděpodobnost přítomnosti existence člověka naprosto zakazuje veškeré činnosti směřující k tomu, aby byl lidský zárodek usmrcen“

Jak je to při mimoděložním těhotenství?

Plod, vyvíjející se mimo dělohu, spěje s praktickou jistotou k zániku, a nezasáhne-li lékař, matka také. V případě nezbytnosti je tedy povolen zákrok, odstraňující mimoděložní plod z těla matky. Tento případ se dá aplikovat i na další situaci, kdy je naděje pouze po přežití matky a nikoliv plodu. V tomto případě se nejedná o umělý potrat, ale o záchranu života matky na úkor již ztraceného života plodu. Do této „kategorie“ spadá i zákrok proti zjištěnému útvaru, který zcela jistě není a nebude člověk. Nelze-li plod jednoznačně označit za „nečlověka“, čili trvá li o tom pochybnost, uplatňuje se jisté právo třetí osoby. Plod není v takovém případě dovoleno odstranit, jak naznačuje princip život je víc než jeho kvalita.

Další otázky k zamyšlení

… možno dopsat do diskuse.

Medicínská indikace

Kriminologická indikace - kdo je zodpovědný při přerušení těhotenství v důsledku znásilnění? Matka? Otec?

Sociální indikace

Eugenická indikace

0 komentářů

Zanechte komentář