Campanarius

27. Problematika umělého oplodnění

Nového života má být podle dokumentu dosaženo výlučně manželským stykem jako bezprostředním darováním se obou manželů navzájem, ten je ale suplován technikou (DV, II, B).


Heterologické umělé oplodňování

„Při heterologickém umělém oplodnění in vitro (FIVET) a vstřiknutí semene dochází k lidskému početí setkáním gamet, přičemž alespoň dárcem je jiná osoba, než manželé, spojeni v manželství. Heterologické umělé oplodnění odporuje jednotě manželství, důstojnosti manželů, vlastnímu povolání rodičů a právu dítěte na početí a zrození v manželství a z manželství“

Takovéto oplodnění porušuje i práva dítěte a zbavuje je synovského vztahu ke svým původním rodičům, narušuje jednotu manželství, porušuje genetickou vazbu rodičovství, může být zdrojem rozporů a nespravedlnosti ve společenském životě. Nelze ospravedlnit ani oplodnění neprovdané svobodné ženy, nebo vdovy, ať je dárcem semene kdokoliv.

Náhradní manželství

Náhradní mateřství odporuje manželské jednotě a plození lidské osoby a proto není mravně dovolené.

Homologické umělé oplodňování

Jedná se o umělé oplodnění mezi manželi. Nového života má být dosaženo výlučně manželským stykem jako bezprostředním darováním se obou manželů navzájem, ten je ale suplován technikou (DV, II, B).

„Přání mít dítě anebo alespoň ochota dát vznik novému životu je ovšem z morálního hlediska nutným požadavkem zodpovědného lidského plození. Avšak tento dobrý úmysl sám o sobě nestačí ke kladnému mravnímu hodnocení umělého oplodňování mezi manžely. Postup, užívaný při tomto umělém oplodňování, musí být posuzován sám o sobě a nemůže změnit definitivní morální hodno-cení ani z hlediska manželského života, ve kterém k němu dochází, ani z hlediska manželských ak-tů, které mu mohou předcházet anebo po něm následovat.“

Donum vitae však připouští umělé prostředky, usnadňující nebo zajišťující výsledek manželského styku. Zde se myslí umělé vstřikování semene jako technický prostředek, který není náhražkou manželského aktu, ale má jej usnadnit a pomoci mu, aby dosáhl svého přirozeného účelu. Tyto technické prostředky částečně osvětluje dokument Dignitas personae čl. 13:

Jsou samozřejmě dovoleny zásahy, které směřují k odstranění překážek přirozené plodnosti, jako např. hormonální terapie neplodnosti pohlavních žláz, chirurgický zákrok odstraňující endometriózu, zprůchodnění trubic nebo jejich mikrochirurgická restaurace. Všechny tyto techniky lze považovat za autentické terapie, takže po vyřešení problému, způsobujícího neplodnost, může pár konat manželské úkony s prokreativním účinkem, aniž by lékař musel zasahovat přímo do samotného manželského úkonu. Žádná z těchto technik nenahrazuje manželský úkon, jemuž jedině náleží opravdu zodpovědné plození.“

Obdobou oplodnění in vitro Intracytoplasmická injekce spermie (ICSI), dokument DP tuto techniku rovněž odmítá ze stejných důvodů.

Další problémy (z dokumentu DP)

Zamrazování embryí
Jednou z metod používaných ke zvýšení úspěšnosti technik prokreace in vitro je násobení počtu následných zákroků. Aby se nemusel opakovat přenos ovocytu do dělohy ženy, provádí se transfer jediný, ale mnoha ovocytů, po němž následuje kryokonzervace většího množství embryí získaných in vitro, přičemž se předpokládá druhý cyklus transferu v případě, že se nepovede první anebo kdyby rodiče chtěli další těhotenství. Někdy se přistupuje k zamrazování embryí určených pro první transfer, protože hormonální stimulace ženského cyklu má účinky, u nichž je třeba čekat na normalizaci fyziologického stavu před přenosem embryí do dělohy.
Kryokonzervace je neslučitelná s úctou náležející lidským embryím; přepodkládá jejich produkci in vitro; vystavuje je závažným rizikům smrti nebo poškození jejich fyzické integrity, neboť jejich vysoké procento nepřežije proceduru zamrazení a rozmrazení; zbavuje je dočasně mateřského přijetí a péče; staví je do situace umožňující další zranění a manipulace.
Větší část nepoužitých embryí „osiří“. Jejich rodiče je nežádají a někdy jejich stopy zcela mizí. Tím se vysvětluje existence depositářů tisíců a tisíců zamrazených embryí v takřka všech zemích, kde se praktikuje oplodňování in vitro.

Pokud jde o počet již existujících zamrazených embryí, nabízí se otázka: co s nimi? Někteří si tuto otázkou kladou, aniž by si uvědomovali její etické jádro, a jsou při tom vedeni jedině nezbytností zachovávat zákon, který ukládá vyprázdnit po určité době depositáře kryokonzervačních center tak, aby mohla být znovu zaplněna. Jiní jsou si však vědomi toho, že došlo k závažné nespravedlnosti a ptají se, jak vyhovět povinnosti ji napravit.
Nepřijatelné jsou, samozřejmě, návrhy používat tato embrya k výzkumu anebo je dát k terapeutickému využití, protože takto jsou embrya traktována jako pouhý „biologický materiál“, což vede k jejich destrukci. Není přípustný ani návrh tato embrya rozmrazit a bez jejich reaktivace je využívat k výzkumným účelům jako by byly normální mrtvoly.
Také návrh dát je k dispozici neplodným párům k „terapii neplodnosti“, je eticky nepřijatelný ze stejných důvodů, které činí nedovoleným jak heterologní umělé oplodnění, tak každou formu náhradního mateřství. Takováto praxe by pak vedla k dalším a jiným problémům lékařské, psychologické a právní povahy.
Kromě toho byl vznesen návrh dát lidským bytostem, jinak odsouzeným k likvidaci, příležitost se narodit a vytvořit tedy formu jakési „prenatální adopce“. Tento návrh hodný chvály, co do úcty a obrany lidského života, však přesto klade různé problémy nikoli nepodobné těm výše zmíněným.
Nakonec je třeba konstatovat, že tisíce odložených embryí vytvářejí fakticky nenapravitelnou situaci nespravedlnosti. Proto Jan Pavel II. vyslovil apel ke svědomí zodpovědných představitelů vědeckého světa a zejména lékařů, aby byla produkce lidských embryí zastavena, protože neexistuje žádné morálně dovolené řešení lidského osudu tisíců a tisíců zamrazených embryí, která jsou a vždycky zůstanou subjekty podstatných práv, s nimiž je třeba právně nakládat jako s lidskými osobami?

 Zamrazení ovocytů
Aby se předešlo závažným etickým problémům, jež klade kryokonzervace embryí, byl v prostředí reprodukčních technik in vitro vznesen návrh zamrazovat ovocyty. Po odebrání určitého počtu ovocytů s tím, že bude následovat více cyklů umělé prokreace, se počítá s oplodněním pouze těch ovocytů, které budou přeneseny do matky, a další budou oplodněny a přeneseny pouze v případě neúspěšnosti prvního pokusu.
K tomu je třeba upřesnit, že kryokonzervaci ovocytů za účelem umělého oplodnění je třeba považovat za morálně nepřípustnou.

Embryonální redukce
 Některé techniky užíváné v umělé prokreaci, zejména transfer více embryí do dělohy, způsobily značné procentuální zvýšení vícečetných těhotenství. Prosadila se tedy myšlenka přistupovat k takzvané embryonální redukci, která spočívá v zákroku, jímž je redukován počet embryí nebo plodů přítomných v děloze a to jejich přímou eliminací. Rozhodnutí zahubit lidské bytosti, které byly předtím tolik žádané, vytváří paradox a přináší utrpení a pocit viny, které mohou trvat léta.
Z etického hlediska je embryonální redukce úmyslnou selektivní interrupcí. Jde totiž o uváženou a přímou eliminaci jedné nebo více nevinných lidských bytostí v počáteční fázi jejich existence, což představuje samo o sobě vždycky závažný morální přestupek.
Argumentace navrhující etické ospravedlnění embryonální redukce často staví na analogiích s přírodními katastrofami nebo krizovými situacemi, v nichž navzdory dobré vůli všech není možné zachránit všechny lidské osoby, kterých se to týká. Tyto analogie nemohou nijak zakládat pozitivní morální soud o přímé abortivní praxi. Jindy se odkazuje na morální principy jako menší zlo nebo vedlejší efekt, které jsou zde nepoužitelné. Nikdy totiž není dovolené vykonat čin, který je vnitřně nedovolený a to ani za dobrým účelem: účel neospravedlňuje prostředky.

Preimplatanční diagnostika
Preimplantační diagnostika je jednou z forem prenatální diagnostiky, pojící se s umělým oplodňováním, která provádí genetickou diagnostiku embryí vzniklých in vitro před jejich přenosem do dělohy. Koná se proto, aby byla jistota, že do dělohy budou implantována pouze embrya bez defektů nebo určitého pohlaví či jiných zvláštních kvalit.
Na rozdíl od jiných forem prenátální diagnostiky, kde je diagnostická fáze přesně oddělena od fáze případné eliminace a děje se ve svobodě páru přijmout nemocné dítě, následuje po preimplantační diagnostice zpravidla eliminace embrya označeného za „podezřelé“ z genetických či chromozómových defektů nebo je nositelem nežádoucího pohlaví nebo nežadoucích kvalit. Preimplantační diagnostika, která je úzce spojena s umělým oplodňováním, je již sama o sobě nedovolená, a je fakticky zaměřena na kvalitativní selekci a následující destrukci embryí, což je v podstatě interrupční praxe. Preimplantační diagnostika je tedy výrazem eugenické mentality, která používá potrat jako prostředek selekce, jímž je možné zabránit narození plodů, zasažených nějakými deformacemi. Tento způsob myšlení je hanebný a v nejvyšší míře odsouzeníhodný, protože se odvažuje poměřovat užitečnost lidského života nějakým měřítkem "normálnosti" a tělesným zdravím, čímž zároveň otevírá cestu k uzákonění infanticidy a eutanázie?.
Zachází-li se s lidským embryem jako s pouhým „laboratorním materiálem“, dochází ke znehodnocování a diskriminaci, jež se dotýkají samotného pojmu lidské důstojnosti. Důstojnost náleží stejným způsobem každé jednotlivé lidské bytosti a nezávisí na rodičovském plánu, sociální situaci, kulturním zázemí či stavu fyzického vývoje. Byla-li v dřívějších dobách praktikována diskriminace z důvodů rasy, náboženství nebo sociálního původu, přestože byl všeobecně uznávan pojem a požadavky lidské důstojnosti, dochází dnes k neméně závažné a nespravedlivé diskriminaci, která vede ke zneuznání etického a právního statutu lidských bytostí, postižených těžkými patologiemi či neschopnostmi. Zapomíná se tak, že nemocní a nezpůsobilí lidé netvoří nějakou vedlejší kategorii, protože nemoc a nezpůsobilost patří k lidství, které jim náleží v první osobě, třebaže nemají jeho přímou zkušenost. Takováto diskriminace je nemorální a proto by měla být pokládána za právně nepřijatelnou, stejně tak jako je nezbytné eliminovat kulturní, ekonomické a sociální bariéry, které ohrožují plné uznání a ochranu nezpůsobilých a nemocných lidí.

Nové formy intercepce a kontragestace
Vedle antikoncepčních prostředků ve vlastním smyslu slova, které brání početí před pohlavním aktem, existují další technické prostředky, které působí po oplodnění, kdy už embryo vzniklo a to buď před nebo po jeho uchycení. Těmto technikám se říká intercepce, pokud zabraňuje uhnízdění embrya v děloze, anebo kontragestativum, pokud vyvolává eliminaci již uhnízděného embrya.
Při šíření prostředků intercepce se někdy tvrdí, že mechanismus jejich působení není dostatečně znám. Je pravdou, že ne vždy se dostává úplných poznatků o mechanismu působení různých farmaceutických prostředků, ale experimentální výzkum dokazuje, že účinek, jež brání uhnízdění určitě vykazují, třebaže to neznamená, že každé užití intercepce vyvolává interrupci, protože ne vždy následuje po sexuálním aktu také oplodnění. Je však třeba zaznamenat, že v tom, kdo chce zabránit uhnízdění případně počatého embrya a žádá nebo k tomu předepisuje takové prostředky, je již abortivní úmysl v zásadě přítomen.
Dojde-li k opoždění menstruace, přistupuje se někdy k užití kontragestativ, které se praktikuje obvykle jeden nebo dva týdny po té, co bylo opoždění zaznamenáno. Deklarovaným cílem je obnovit menstruaci, ale ve skutečnosti jde o interrupci právě uhnízděného embrya.
Jak známo, úmyslný potrat, jakkoliv provedený, je vědomé a dobrovolné přímé zabití člověka v prvních okamžicích jeho života, v období mezi jeho početím a narozením. Použití prostředků intercepce a kontragestativ spadá pod hřích interrupce a je závažně nemorální. Kromě toho, jakmile je jisté, že byla uskutečněna interrupce, nese to s sebou také závažné kanonické postihy.

0 komentářů

Zanechte komentář