Campanarius

28. Péče o nemocné a umírající lidi

Nemoc, ať už tělesná, či psychická zasahuje vždy celého člověka, má vliv na celý jeho život.Ovlivňuje subjektivní prožívání života a zasahuje do vztahů ajk klidem, tak k Bohu. Často vyvstává otázka po smyslu utrpení, kdy si člověk uvědomuje konečnost života, přehodnocuje svůj postoj k dosavadním hodnotám svého života. Tak ale prochází zkouškou víry, kdy se může přimknout k Bohu a uvědomit si, že utrpení a smrt Ježíše Krista není porážka, ale vítězství a osvobození, na kterém máme i přes své utrpení svůj podíl.


Péče o nemocné a umírající lidi

Od eutanázie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. "vehementní terapie", totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím "učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému přísluší". Zajisté je zde morální povinnost, aby se člověk o sebe staral a zajistil si náležitou péči; tato povinnost však musí být podle okolností náležitě usměrňována; v každém jednotlivém případě je třeba rozhodnout, zda terapeutické postupy odpovídají očekávanému zlepšení zdravotního stavu. Odmítnutí mimořádných nebo neobvyklých prostředků není totéž co dobrovolná smrt nebo eutanázie; spíše to vyjadřuje souhlas se stavem člověka v blízkosti smrti“.(EV)

Eutanázie

O eutanázii pojednává dokument Evangelium vitae, čl. 65 – 66, kde jí definuje „Eutanázie ve svém základním a vlastním smyslu je činnost nebo opomenutí, které ve své podstatě a záměru působí smrt, aby tak byla odstraněna bolest“.

Aktivní eutanázie je usmrcení pacienta, v případě aktivní eutanazie je původcem smrti lékař. Je mravně nepřípustná, stejně tak jako i asistovaná eutanazie, kdy si smrtící látku vezme sám pacient. Vinu pak nese ten, kdo tomu napomáhá.

Pasivní eutanázie je zřeknutí se pomoci a prostředků k udržení života, v případě pasivní je původcem smrti nemoc. Je mravně přípustná. Církevní dokument Cor unum doporučuje používat pojem eutanázie pouze pro aktivní formu.

 

„(…) eutanázie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem církve.

Takové jednání - podle okolností - má za následek stejné zlo jako sebevražda nebo vražda.“

„Ten, kdo podporuje myšlenku na sebevraždu u druhého člověka a napomáhá mu při uskutečnění jeho záměru - tzv. "sebevražda s pomocí" -, stává se spoluviníkem a někdy přímým činitelem nespravedlivého skutku, který nikdy nelze schvalovat, ani tehdy, je-li vyžadován. Sv. Augustin vyslovuje názor, který je velmi aktuální: "Nelze zabít druhého člověka, třebaže on sám si to přeje nebo žádá, i když již není schopen života ... i kdyby toužil, aby jeho duše byla zbavena pout, kterými ji svazuje tělo." I v případě, že eutanázie není odůvodněna sobectvím, které se odmítá starat o trpícího člověka, představuje jakousi falešnou lítost, ve skutečnosti však těžkou "deformaci" lítosti; neboť skutečný "soucit" se projevuje tím, že člověk spoluprožívá bolest druhého, a nikoliv že zabije toho, jehož nemoc již nemůže snést. A ještě mnohem horší je zločin eutanázie u těch, kteří - jako pokrevní příbuzní z rodiny - mají spíše nemocnému s láskou a trpělivostí pomáhat, nebo u těch, kteří - jako v případě lékařů - mají svým uměním o nemocného pečovat, i když je jeho nemoc nevyléčitelná.

Volba eutanázie nabývá ještě horšího charakteru vraždy tam, kde ji jiní vykonávají na osobě, která si ji nijak nepřála ani s ní nesouhlasila. Nejvýše odsouzeníhodné a bezprávné je pak, když si někteří lékaři a tvůrci zákonů osobují moc rozhodovat o životě a smrti. Znovu se zde objevuje ono pokušení z rajské zahrady Eden: "Budete jako Bůh znát dobré i zlé" (srov. Gn 3,5). Ale pouze Bůh má moc rozhodovat o životě a smrti: "Já usmrcuji i obživuji" (Dt 32,39; srov. 2 Král 5,7; 1 Sam 2,6). On sám podle úradku své moudrosti a lásky vykonává svou moc. Když si člověk, zaslepený svou hloupostí a sobectvím, tuto moc přisvojuje, vede nutně tato jeho usurpace k nespravedlnosti a smrti. Tak se život slabšího ocitá v područí silnějšího; v lidské společnosti se ztrácí smysl pro spravedlnost a jsou zásadně ohroženy kořeny vzájemné důvěry, která je základem každého opravdového mezilidského vztahu“.

 (EV)

Řádné a mimořádné prostředky v diskusi o konci života

Afirmativní a negativní doporučení

Řádné prostředky v lékařské etice

1. Použitím tohoto prostředku vzniká naděje na kvalitativní a trvalé zlepšení, nikoliv jen na představě o oddálení nevyhnutelného.

2. Řádný prostředek musí být součástí normální, standardní péče. Experimentální postupy se za řádné prostředky nepovažují.

3. I z pozice sociální a ekonomické nelze vyžadovat více než je běžné.

4. Nutno zvážit, zda zamýšlený prostředek není příliš tíživý (bolest, strach…).

5. Řádné prostředky by měly být vyhovující a  snadno rozumně použitelné.

Za mimořádné prostředky lze považovat ty, které se po úvaze jeví jako nemožné:

1. Prostředky nelze získat nebo je použít, nejsou dostupné.

2. S dosažením na tyto prostředky by bylo spojeno příliš velké úsilí a námaha.

3. Tyto prostředky jsou příliš bolestivé.

4. Prostředky jsou ekonomicky nedostupné.

5. Nepřekonatelný odpor a strach nemocného.

Dvojí účinek je dovoleno zapříčinit jednání, ze kterého bezprostředně pochází dvojí účinek - jeden dobrý a druhý zlý, pokud je dobrý účinek zamýšlen, zlý z přiměřené příčiny připuštěn.

Dříve projevená přání

Na toto téma vyšla kniha Jaromíra Matějeka, jiný článek částečně osvětlující problematiku byl uveřejněn na serveru zdravotnickydenik.cz

Paliativní péče

„V nejnovější medicíně se stále více objevují tzv. "paliativní léčebné metody", zaměřené na to, aby v posledním stadiu nemoci byla bolest snesitelnější a aby samotnému pacientovi bylo poskytnuto odpovídající lidské zázemí. Zde se objevuje i otázka, zda je správné používání různých analgetik a sedativ, která sice zbavují nemocného bolesti, ale často mu hrozí nebezpečí, že také zkrátí jeho život. Je chvályhodné, rozhodne-li se někdo dobrovolně snášet utrpení a odmítá léky proti bolesti, aby si zachoval jasnou mysl a aby, pokud je věřící, přijal s plným vědomím účast na Kristově utrpení. Nelze se ovšem domnívat, že takový vpravdě "heroický" způsob chování je přikazován všem. Již papež Pius XII. potvrdil, že je dovoleno zmírňovat bolest léky, i když je tím omezováno vědomí a zkracován život, "pokud - jak říká - nejsou po ruce jiné prostředky a pokud to za daných okolností nebrání plnění jiných náboženských či morálních povinností". V takovém případě zde není touha po smrti ani smrt není vyhledávána, i když v ospravedlněných případech se připouští její riziko. Přece však je tu vůle, aby se účinně zmírnila bolest pomocí analgetik, která jsou dána lékařské vědě na pomoc. Ovšem "nelze zbavit umírajícího vědomí bez závažné příčiny": v blízkosti smrti je třeba, aby lidé mohli dostát svým morálním i rodinným závazkům a spíše se při plném vědomí připravovat na rozhodující setkání s Bohem.“ (EV)

1 komentářů

  1. ManuelInels
    26.09.2017 12:31:33

    301 Moved Permanently Click here>>>

Zanechte komentář