Ne každé odnětí života druhého člověka, které bylo zamýšleno nebo připuštěno, je neetické; přípustné je při přiměřené sebeobraně, při obranné válce, při legální popravě. Příběh Starého Zákona o Kainovi a Ábelovi (Gn 4,2-16) Bůh Kaina za trest nezahubil, pouze jen označil, aby mu nebylo ublíženo, dost možná pro jeho nápravu.

Sebeobrana

Sebeobrana je bezvinná, pokud respektuje poměr zbraní. Obránce nechce útočníkovi škodit, pouze se chce v nutné míře bránit a není přítomen kompetentní orgán, např. policie. Zákrok proti útočníkovi je možný i jako pomoc jinému napadenému člověku. Mluví se o přiměřené obraně. Problémem může být (před zákonem) použití zbraně proti útočníkovi, který je neozbrojen – i pěstí se dá zabít.

KKC:

2263 Oprávněná obrana osob a společností netvoří výjimku ze zákazu zabít nevinného, což je svévolná vražda. "Z osobní obrany mohou vzejít dva důsledky, prvním z nich je uchování vlastního života; zatímco druhým je zabití útočníka... Jen první je chtěné, druhé nikoliv."

2264 Láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosadit respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovi smrtelnou ránu:

"Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná... A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých."

2265 Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých, za obecné blaho rodiny nebo občanského společenství.

Trest smrti

KKC:

2266 Hájit obecné blaho společnosti vyžaduje, aby byl každý útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu tradiční učení církve uznalo, že je odůvodněné právo a povinnost právoplatné veřejné moci ukládat tresty přiměřené závažnosti zločinu, aniž by vylučovala, v případech krajní závažnosti, trest smrti. Z podobných důvodů mají nositelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti.

Prvním cílem trestu je napravit nepořádek způsobený vinou. Když jej viník dobrovolně přijme, může mít trest smírnou hodnotu. Kromě toho je cílem trestu obrana veřejného pořádku a bezpečnost osob. Konečně má trest léčebnou hodnotu: podle možností má přispívat k nápravě viníka.

2267 Dostačují-li nekrvavé prostředky k obraně lidských životů před útočníkem a k ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti osob, veřejná moc se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného blaha a více se shodují s důstojností lidské osoby.

„…chceme-li zabránit útočníkovi, aby neublížil, je nutno přivodit jeho smrt. V tomto případě vinu za smrt je třeba přičítat opět tomu útočníkovi, který svým násilím se vystavil smrti, i když není nutně morálně vinen, protože tehdy nemusel být schopen rozumně uvažovat.“ (EV 55)

Současná nauka mluví o možnostech potrestání viníka, o odstranění viníka se jedná velmi zřídka, pokud vůbec.  Při trestu smrti se již nedá mluvit o nápravě viníka. Dosvědčují to i případy (zejména z USA), kdy jsou popravy odsouzených vykonávány po mnoha letech, na smrt jde častokrát jiná osobnost, než byla odsouzena (film Zelená míle). Při trestu smrti se také už nedá odčinit justiční omyl.

U mnoha civilizací a národů je samozřejmostí. Třeba však od něj odlišit krevní mstu, postihující i nevinné členy nepřátelské společnosti.

V době po koncilu se snažily katolické episkopáty upřít trestu smrti morální právo, což podkládaly teologickými a politicko-právními důvody, např. tím, že aplikovaly na trest smrti obvyklé zdůvodňování trestu vůbec (resocializační faktor, individuální a sociální prevence, odplata). Trest smrti jako resocializační faktor (se snahou plně „vrátit“ odsouzence společnosti) nepřichází pro svou definitivnost v úvahu. Ze stejných důvodů neplatí individuální prevence (odstrašení provinilce od dalších deliktů). Proti častému tvrzení, že trest smrti zvedá mravní úroveň společnosti, namítají jeho odpůrci, že je tím odsouzený degradován na výchovný prostředek, že statistika mluví proti takovému mínění a že jeho drastičnost by ho ve funkci sociální prevence ospravedlňovala pouze v případě, že by byl jediným prostředkem, jak dosáhnout v společnosti pořádku, což není pravda. Totéž platí u myšlenky odplaty, na kterou se zastánci trestu smrti odvolávají pomocí analogie s obranou válkou, kterou je stát nucen vést.

Mučení

KKC:

2297 Únosy a braní rukojmí působí vládu děsu a hrozbami se přitom vykonává nepřípustný nátlak na oběti. Jsou to činy mravně nedovolené. Terorismus, který vyhrožuje, zraňuje a zabíjí bez rozlišování, je těžkým proviněním proti spravedlnosti a lásce. Mučení, které používá tělesného nebo mravního násilí, aby se vynutilo přiznání, aby se potrestali viníci, aby se zastrašili odpůrci a aby ukojila zášť, odporuje úctě k lidské osobě a lidské důstojnosti. Kromě případů z přísně terapeutických důvodů jsou proti mravnímu zákonu přímo zamýšlené amputace, mrzačení nebo sterilizace nevinných osob.

2298 V minulých dobách se právoplatné veřejné orgány běžně uchylovaly ke krutým zákrokům, aby udržely pořádek a zákon, často aniž by proti tomu církevní pastýři protestovali; ti sami ve svých vlastních soudech používali předpisů římského práva o mučení. Vedle takových politováníhodných faktů však církev vždy učila povinnosti milosti a milosrdenství; zakázala klerikům prolévat krev. V nedávné době se stalo zřejmé, že takové kruté zákroky nejsou ani nutné pro veřejný pořádek, ani ve shodě se zákonnými právy lidské osoby. Naopak vedou k horším degradacím. Je nutno zasazovat se za jejich zrušení. Je třeba se modlit za oběti i za jejich mučitele.

Církev (EV 3) odmítá mučení, jak tělesné, tak duševní.

Co s případy, kdy se může informací získané mučením zabránit ztrátám na nevinných lidských životech? V tomto případě, domnívám se, je možné aplikovat případ nutné obrany.