Campanarius

Náboženská svoboda

O náboženské svobodě se opět začíná u nás mluvit. Přesněji řečeno, o náboženské nesvobodě. Tentokráte se nejedná toliko o křesťanské náboženství, ale konkrétně o odmítání islámu jako takového, nejenom u nás v Čechách, ale v celé Evropě. Věřící i nevěřící (ti obzvlášť) brojí proti mešitám. Nenávistnými články, údernými písněmi, politickými proklamacemi. Možná by stálo za to udělat si malý exkurz do oficiálního pohledu katolické církve na náboženskou svobodu.

Nejen katolická církev byla v období socializmu v bývalém východním bloku utlačována a pronásledována. Kláštery byly násilně rušeny, řeholníci, řeholnice i kněží internováni a vězněni. Církevní školy neexistovaly, praktikující křesťané byli diskriminováni, například nemožností studovat určité typy škol, nebo vykonávat některé profese. Zmizela procesí, slavení veškeré liturgie se přesunulo z veřejných míst pouze do kostelů. Některá náboženství na tom byla ještě hůř, byla přímo zakázána, své by o tom mohli vyprávět např. Svědci Jehovovi.


Nyní ale blíže k avizovanému oficiálnímu postoji katolické církve k náboženské svobodě. Ne vždy byla k ostatním náboženstvím vstřícná a velkorysá. Ještě v 19. století převládal názor, který tvrdil, že pokud je ve státě většina obyvatel katolického vyznání, pak musí být katolický i stát a příslušníci jiného vyznání nemají právo veřejně vyznávat svou víru. Tento postoj přetrvával i během 20. století. Zásadní změnu postoje k jiným vyznáním pak učinila Deklarace o náboženské svobodě z prosince roku 1965, sepsaná na II. Vatikánském koncilu.

Představitelé katolické církve zde sebevědomě prohlašují, že pravé náboženství je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi. Takovéto prohlášení asi nazvedne ze židle mnohého nekatolíka a nekřesťana, a to nemluvím o ateistech. Prohlášení ale jinak vyznívá z pozice příslušníků církve uvědomující si svých tradic, pramenů a historie – své velikosti a jedinečnosti. Asi tak, jak když dirigent velkého symfonického orchestru vnímá koncert populární skupiny, či pouliční kapely, nebo zpěváka. Některé produkce se mu líbit nemusí, některé pro něj můžou být inspirativní, některé si rád vyslechne. Ale to vše s vědomím, že kvalit jeho hudebního tělesa nemůže být dosaženo. Stejně tak si i my můžeme uvědomit rozdíl mezi plátnem umělkyně namalovaném jejími vlasy, či ňadry a obrazem Caravaggia. Autoři deklarace si však nenárokují svou jedinou pravdu, té je nadřazeno lidské svědomí. Základní teze této deklarace tedy nelze brát jako požadavky pro katolickou církev, ale jako požadavky katolické církve pro člověka, který má právo na náboženskou svobodu, který nesmí být nucen jednat v náboženských otázkách proti svému svědomí. Naopak, pokud zachovává spravedlivý veřejný řád, nesmí se bránit ani soukromému, ani veřejnému projevu, samostatnému, či společnému, jak se ostatně projevuje společenská povaha člověka.

Občanská moc, jejíž cílem by měla být starost o obecné blaho, má uznávat náboženský život svých občanů

Občanská moc, jejíž cílem by měla být starost o obecné blaho, má uznávat náboženský život svých občanů. Zasahováním, nebo zabraňováním náboženských úkonů překračuje své meze. (Samozřejmě, pokud jednotlivec, či společenství neporušuje pravidla společenského pořádku.) Světská moc nemá právo bránit náboženským společnostem, aby si vybírali vlastní duchovní, stýkali se s náboženskými představiteli v jiných částech světa, stavěli náboženské budovy (synagogy, kostely, mešity…). Náboženská společenství mají rovněž právo nabývat a užívat přiměřený majetek. (Tady je však otázka, co je přiměřený majetek.) Také mají právo veřejně svoji víru vyučovat a vyznávat slovem i písmem. Při šíření víry je ale nutné zdržet se všeho, co by jen působilo dojmem donucování, nebo nečestného či nevhodného přemlouvání – při šíření víry nelze zneužívat vlastní právo a porušovat práva druhých.

Deklarace řeší i náboženskou svobodu rodiny. Rodiče mají právo určit způsob náboženské výchovy svých dětí podle vlastního náboženského přesvědčení, to znamená i výběr školy, nebo výchovných prostředků. Stát by porušoval práva rodičů, pokud by bylo dětem ve škole vnucováno vyučování, které se neshoduje s náboženským přesvědčením rodičů.

Úlohou státní moci je chránit a podporovat lidská práva, včetně náboženské svobody VŠECH občanů

Úlohou státní moci je chránit a podporovat lidská práva, včetně náboženské svobody VŠECH občanů. Nesmí žádnými prostředky, násilím, či zastrašováním ukládat občanům vyznání, nebo odmítání jakéhokoliv náboženství, znemožňovat vstup, či odchod z něj. Z historie je známo zneužití náboženství k potlačení svobod člověka. Občanská společnost má zároveň právo se bránit proti zneužívání člověka pod záminkou náboženské svobody. Svoboda musí být přiznána člověku v míře co největší a nemá být omezována, leda v té míře, jak je to nutné. Náboženská svoboda má sloužit a být zaměřována k tomu, aby lidé při plnění svých povinností jednali ve společenském životě s větší odpovědností.

Text této deklarace je pro katolíky závazný, může však být časem aktualizován, nejedná se o dogma. Může se o něm kvalifikovaně diskutovat.  Přijmout však skutečnost, že slova o svobodě vyznání se vztahují i na jiné konfese, či dokonce jiná náboženství, pro mnohé lidi nemusí být snadné. Chce to toleranci a pochopení. Křesťanství není snadné náboženství. Mnoho dává, ale i mnoho požaduje.

Zdroj: Dignitatis Humanae

0 komentářů

Zanechte komentář