Campanarius

Církev pohřeb synovce nezvládla

Byť od tragédie, zbytečné smrti mladého člověka už uběhla delší doba, tak i po delším časovém odstupu si paní Ester Janečková neodpustila, dle mého, zbytečný políček církvi, které je sama součástí.

Její příběh zveřejnil server playtvak.cz.



Na církevní pohřeb, bavíme se o křesťanském pohřbu, má právo každý pokřtěný člověk. Každý pokřtěný člověk, včetně těch, co se na křest připravují, je součástí církve, přesněji řečeno Církve. Církev není jen společenstvím lidí, je to něco víc, je to společenstvo – communio. Touto součástí je pokřtěný člověk už jednou pro vždy, ať už v Boha věří, nebo ne, ať je praktikující, tzn. „chodí“ do kostela, nebo ne, ať už žije hříšným životem, nebo ne, ať je hodný, nebo zlý, ať je homo, nebo heterosexuál. Mít církevní pohřeb není povinnost, je to vlastně výsada, je to poslední služba člověku, jeho blízkým. Pokud o tuto službu žádám, je minimálně slušnost dodržovat základní pravidla slušnosti, řekněme, že i ctít určité konvence. Pokud žádám nějaký extra pohřeb, můžu se s člověkem, který bude církevní pohřeb provádět domluvit. Ten kdo pohřbívá, je většinou kněz, nebo jím může být i jáhen (osoba s nižším svěcením). Při obřadu jsou vázáni liturgickou praxí – obřad má předepsaný průběh, daný církevní tradicí, mnohdy staré celá staletí, či tisíciletí.

Teď trochu o citlivých tématech (nejen) v Církvi. Již od dob Mojžíšových, jsou v určité společnosti dána nějaká pravidla. Napřed Židům, později je převzali křesťané. Je to staré známé (?) desatero. Často pak čteme o žido-křesťanském kulturním prostředí. Výklad těchto deseti bodů se v průběhu času vyvíjel a vyvíjí, každá doba přináší nové otázky a žádá si na ně svoje odpovědi. Potom ještě hraje roli oficiální stanovisko církve a náhled jednotlivých členů církve, v závislosti na místě, zvyklostech, času. Někdo může být ke sporným otázkám citlivější, někdo shovívavější. Jsou však ale určité hranice, za které jít nikdy nešlo, nelze je překračovat teď a nebude je moci porušit ani v budoucnu. Homosexualita není hřích, i v křesťanském prostředí je patrná snaha nezatracovat homosexuály, však se snahou rozlišovat odchylnou sexuální orientaci od experimentování heterosexuálů. Co je však hříšné, je sexuální vztah mimo manželství. A manželství, nejen pro křesťanství, ale i ostatní velká světová náboženství, je vždy svazek mezi mužem a ženou. Upřímně zamilovaný homosexuální pár tedy hřeší asi tak, jako upřímně zamilovaný nesezdaný heterosexuální pár. Ten má však šanci svůj vztah legitimizovat. Ale život už je takový, lidi mají na spoustu věcí právo, nikoliv však nárok. V tomto kontextu mi nepřijde rozumné počínání na posvátném místě (což kostel je) a v rámci církevního obřadu adorovat hříšné jednání. Trochu si nadsadím, je to jako by u pohřbu zloděje mluvil v kostele šéf galérky a dotyčného chválil, jaký z něj mohl být dobrý zloděj s laskavým srdcem. V tomto případě, domnívám se, je snad i povinnost přítomného kněze nějak zasáhnout. Otázkou pak je, zda to učiní s citem, s ohledem na situaci, nebo nešťastně, či dokonce i hrubě.

Co z toho vyplývá? Vinit církev z nezvládnutého pohřbu znamená vinit i sebe, církev není jen klérus. Člověk vstupující do kostela a účastnící se církevního obřadu by měl přizpůsobit svoje chování zvyklostem. Pokud tyto zvyklosti dodržovat nechce, má jiné možnosti, může se svobodně rozhodnout.

Ještě mi to nedá, abych nezareagoval na některé příspěvky z diskuse:

Spojovat židovství paní Janečkové s úmyslem pošpinit katolíky je dost na hraně. Nikdy nevíme dopředu, jak se v exponovaných situacích sami zachováme. Záleží na úhlu pohledu, pocit, který po pohřbu mladého života zbyl a jak ho paní prezentuje, může být (a věřím, že je) autentický, byť si myslím, že není úplně správný. A mimochodem, Ježíš byl také Žid.

Že by neměl mít sebevrah církevní pohřeb? Tato praxe je v katolické církvi už překonaná, jednak díky poznatkům jiných věd (např.psychologie), ale i díky postojům lidí, jako byl např. spisovatel, buditel a katolický kněz J.Š. Baar, který z protestu proti této praxi a ze solidarity nenechal na svůj hrob napsat své jméno.

A že by homosexuálové nesměli být veřícími? To je přeci rozhodnutí každého člověka. To by pak nemohl uvěřit a praktikovat třeba ani schizofrenik, nebo … kominík?





1 komentářů

  1. Marco Polo
    01.08.2016 15:54:20

    :-)

Zanechte komentář